Návrat

Cesta k letišti byla jen dalším uspěchaný a bláznivým Africkým dobrodružstvím. Na letence stojí, že malé letadlo, které by klidně mohlo být na dálkové ovládání, se má odlepit z letiště Arusha. S malým předstihem auto brzdí v prachu a dva urostlí černí nosiči si na ramena nakládají mou bagáž. Ale jakmile stojím v hale a letuška si bere letenku, oznamuje mi s nezměněným výrazem naučené radosti, že žádný let tohoto čísla, této společnosti dnes neodlétá. Srdce se mi rázem ocitlo o několik desítek centimetrů níže, než by mělo a hysterický telefonát domů vyburcoval Michala k činům. Během několika minut bylo zjištěno, že letadlo odlétá z letiště Kilimandžáro, které bylo přes hodinu vzdálené. A tak se rozpočala honička s časem a africkým provozem. Přijela jsem pozdě, ale tentokrát už velmi neusměvavé letušky něco naťukaly do počítačového stroje a nasadily mě na letadlo, které se chystalo příští minutu odlepit od země. Jako vystřižený z akčního či trapně romantického filmu, byl pak můj úprk po ranveji k letadlu, jehož schůdky byly podruhé spuštěny jen kvůli mně.

Teď to přišlo...v tom všem shonu jsem neměla čas přemýšlet. Ale teď? Namáčknutá k poškrábanému okénku utírám slzy do kousků toaletního papíru-naučila jsem se totiž, že toaletní papír je v Africe nezbytným a spolehlivým společníkem. Jedu domů. Stalo se to realitou. Kde jsou mé obavy, že v Africe nevydržím, že nenajdu přátele, budu neustále nemocná nebo z psychického napětí se budu vracet po týdnu brečet mámě do zástěry? Nic z toho se nestalo, můj sen se stal realitou, realita životem a život radostí. Šest měsíců v Tanzanii, v malé vísce, v nemocnici, kde se po stěnách prohánějí mnohonozí škůdci, ve škole kde děti jsou šťastné, když slyší zvonek volající je do školních lavic. Půl roku tam, kde se pod okny se smějí hyeny, kde na pohřby sekají svalnatí Masajové mačetami květy k keřů, kde slunce celý rok zapadá a vychází ve stejnou dobu. A teď jedu domů.

Kuturní šok! V Africe? To ano! Z toho jaké jsou věci jiné, jak mohou lidé žít, v jakých podmínkách, jaké nemoci můžou sužovat tělo, dobytek potulující se po cestách, stržích a v buši, a zvěřina kterou jsem viděla jen ve školním atlasu. Ale nic z toho nepředčilo šok z kultury. Bylo to jako bych narazila hlavou do zdi a na chvíli si z absolutní nechápavosti tloukla tou hlavou a stejnou zeď. Připravila jsem se psychicky na splachovací WC, ale když mi na Amsterodamském letišti záchod samovolně spláchnul třikrát před tím, než jsem vykonala potřebu, vyběhla jsem jako splašená antilopa. Taky jsem očekávala čisté, neobnošené věci na ramínku v drahých obchodech, ale když jsem v trafice zahlédla časopis o vychrtlých modelkách za dvacet euro, málem jsem porazila paní stojící mi v cestě. No, a když jsem se doplazila do hlavní budovy letiště a viděla úžasně naleštěnou podlahu, vykládanou jakýmisi zářivými kaménky, objevily se mi v hlavě obrazy hliněných podlah chatrčí a musela jsem si jít opravdu sednout. Sledovala jsem pak hodnou chvíli přilétat a odlétat letadla a v srdci jsem měla jediné přání..vrátit se zpět...

Jenže všechno v životě má svůj vyměřený čas a je jen dobře, že nelze pořád unikat. Cesty které začínají také končí, u všech vztahů je vyměřena doba trvání, ty dobré, někdy trvají i celý život a jindy jen okamžiky, ale láska nezmizí. Vždyť i celý náš život má ohraničený počátek i konec. A já jsem teď na počátku další cesty a myslím, že může být stejně dobrodružná jako všechno v Africe..čekají mě setkání, učení nového, hledání práce, vytváření nových přátel, lásek, nové začátky, nové naděje i prohry, nová zranění a nové sny. A pokud jsem vás já, rozmazlená, nepoučitelná, tvrdohlavá a líná holka, co měla tu čest sloužit v Africe nepřesvědčila, že sny se plní a Bůh je Bohem zázraků, pak doufám, že vás někdy něco posadí na zadek stejně jako mě. Protože já jsem ohromena...v úžasu nad tím, co se může stát, když se nesnažíme být dokonalí, ale snažíme se stát součástí něčeho dokonalého, v úžasu nad tím jaké charaktery mohou mít lidé a jak nesobecky, nebo někdy naopak příšerně dokážou jednat i v úžasu nad bídou i bohatstvím tohoto světa.

Jsem doma už měsíc, stále v úžasu a očekávání. Chybí mi Afrika, ztratila jsem některé pro mě důležité osoby a jiné jsem znovu našla, hledám práci, zvykám si na to, že se méně smějeme a více si ztěžujeme a že si mohu jít koupit na oběd kuřecí maso do supermarketu. Zvykám si a někdy je to hodně těžké, ale stejně jako jsem celou dobu věřila v Africe, snažím se věřit i tady, že můj život má smysl a pro někoho obrovskou cenu.

Děkuji všem, kteří mě podporovali a nenechali na holičkách, když jsem to potřebovala. Děkuji všem, kteří četli, co jsem napsala, a zajímali se o to. Děkuji Bohu za to, že nás má rád a že jsem si to v bídě černé země uvědomila ještě víc.  

Ne všechno jim prospívá

Afrika a peníze

Pojmenování „MUZUNGU“, které se ozývá ze všech stran se zahrabalo hluboko do hnědé kůže jako pojmenování někoho kdo je rozmazlený, bohatý a bílý. S odhalenými koleny a rameny, v divných mužských kalhotách a s podivným chováním. Takže i když dnes už to pojmenování pro mnohé pouze označuje bělochy, turisty poznávající nádhernou zemi, pořád v nich zůstává naděje, že nosíme kapsy nacpané penězi a pokud ne těmi, tak alespoň cukrátky pro potěchu mlsných jazyků. Když je zde někdo nový, jednou z věcí, na kterou je upozorněn hned je, že nemá nic dávat jen tak. Snažím se spočítat kolikrát mi na dveře zaklepala žena v otrhaných šatech a snažila prodat košík, vajíčka, nebo příběh o chudobě a neštěstí. Pokud koupíte jednou, už se jí a dalších pěti nezbavíte. A pokud ve městě obdarujete dvě děti bonbonem, brzo nebudete moci vyjíc za bránu bez zástupu maličkých, žadonících. Člověk si časem zvykne, když nemá pro všechny, nikdy nedává. A když nezná člověka osobně, nevěří příběhům. Na trhu začne nemilosrdně smlouvat, a pokud nesleví, nekupuje. Odevšad se brzo začíná ozývat věta: „ To je prostě Afrika.“ Ale i když se přizpůsobíte, tak trochu obrníte své srdce a na peníze si dáváte velký pozor, stejně přicházejí chvíle zklamání. Zvláště pro ty, kteří zůstávájí dlouho, ale i pro ostatní je velmi důležité mít místní přátelé. Jsou tady studenti místní školy, místní lékaři a sestry...s těma všema se známe, a mnohé považujeme za dobré přátele. O to více je pak šokující, že dříve či později se v konverzaci otevírají okna, ze kterých vykukují žádosti o půjčky a dary finanční či věcné. A my odmítáme, sami nemáme tolik, aby to stačilo a navíc klopíme oči, aby nikdo neviděl zklamání a smutek pro přátelství, které na jedné straně skýtá možnost získat nějaké ty finance. Tak či tak, peníze jsou peníze a tady v Africe mají ještě větší význam než u nás doma a tak sice s povzdechem, ale přesto odpouštíme a poznáváme nové lidi, slyšíme nové historky a znovu a znovu vrtíme hlavou a s úsměvem odmítáme.

Afrika a tradice

Včera přinesli do nemocnice ošklivě popálené dítě. Po boji s infekci, horečkami a hnisavými ranami, zůstavají mu na hlavě veliké jizvy. Lékaři jsou bezmocní. Vyrukovali se všemi svými schopnostmi, znalostmi, medicínskými pilulkami, mastičkami a ostatními mi, ale jak můžou bojovat proti tradici? Jaký jiný než předem ztracený je boj se šamany a místními léčiteli, kteří století žijí přikrytí rouškou tajemna a opředení pavučinou šuškandy a pověr jako tlustí pavouci, čekající na bezbrannou mouchu. Kolik už dokumentů bylo natočeno o černých praktikách, kolik spisovatelů mělo hlavní příběh upředen z utrpení a tmářství africké buše? Lidé se mění, začínají věřit moderní medicíně, začínají pomalu chápat. Ale až příliš pomalu. Když šaman ve špinavé chatrči vypaluje do čela dítěte znamení proti démonům, kteří způsobili, že je nemocné, každá minuta která by zatikala k pokroku je příliš pomalá. Kolik slz a pláče ještě bude, než lidé pochopí, že šarlatáni nic nezmůžou? Neříkám, že moderní medicína je všelékem, absolutně ne. Na něco jsme prostě krátcí. Věřím, že Bůh nám dal mozek a ten zase vynalezl léky a přístroje, které ukážou kdeco, ale také věřím, že ne všechno je třeba léčit a ne všechno lze vyléčit. A věřím, že každý má svůj čas. Mluvila bych možná jinak, kdyby drahá osoba byla nemocná a já ji nemohla pomoci, ale i tak s čistým srdcem můžu prohlásit, že jsem šťastná, že doba temna u nás už pominula. Že jeden na druhého neuvalujeme kletby, že nenecháváme rezavé nože, aby označovaly místa našich bolestí a že oheň slouží pouze k tomu, čemu byl stvořen.

Když se nemocnice stavěla, spousta lidí se bálo a bránilo. Jednou na večeři nám ředitel vykládal, jak mnohokrát veřeje jeho domu byly potřeny krví a na prahu byly nalezeny embrya zvířat, černá magie. Byl to boj a spoustu věcí se dělo špatně, dokud útoky neustaly. I já během svého pobytu chtěla jsem se o afrických tradicích dozvědět více a tak jsem se vydala najít místního šamana. Je to vážený muž. Lidé cestu k němu tají a jeho jméno vyslovují šeptem, ale díky pomoci místních přátel nakonec sedím v jeho chatrči. „Velký“ muž není dnes doma, ale jeho učeň se na nás už notnou chvíli podezíravě dívá a na mého přítele se obrací s otázkou zda má ženu. Po negativní odpovědi se zatváří naštvaně, řekne, že pořádný muž musí mít ženu a že se máme neprodleně vydat na cestu domů. S pokoutným úsměvem pak dodá, ať si dáme pozor na cestě, protože automobilům se nedá vůbec věřit. Takhle špatný pocit jsem z člověka snad ještě neměla. Vracíme se zamlkle a v bázni. Můj Bůh je mocný, ale nikdy nemůžeme podceňovat sílu lidské nenávisti a toho co dokáže napáchat bludař.

Afrika je pro nás stále velkou neznámou, jsou tam věci ukryté pod nánosem věků, které bílí lidé nikdy nepochopí, možná ani nikdy neuvidí. Je třeba to respektovat a vnímat jako skutečnost, mít se na pozoru. Přestože už na mnoha místech Afriky svítí světlo, pořád ještě je to světlo svítící ve tmách.

Afrika a chudoba

Sedím nad prázdným listem papíru a sama se sebou vedu v myšlenkách souboj. Jedna část mi říká, že pokud mluvím o tom, že Afrika není zdaleka jen procházka rozkvetlou alejí, musím se zmínit o chudobě. Ale druhá část mi šeptá, že to přece každý dobře ví. Chudoba to je přece druhý název Afrického kontinentu. Pokud chce člověk někam poslat peníze a chce si být jistý, že jich je někde stále potřeba, pak je to jasná volba. Vím, že obrázky krásných dětí s bříšky jak balóny a lidmi umírajících ve špíně, má každý jasně před očima. A víte co, ono to všechno je pravda. To co se povídá, to na co se se soucitem díváme, o čem čteme, to je jejich každodenní realita. Ani já to nedokážu pořádně pochopit a to jsem tam pár měsíců přece jen pobyla. Ale jak bychom si mohli představit takovým způsobem prožít život. Mě ale nikdy nepřestane udivovat, jakým způsobem oni tím svým životem proplouvají. Berou vše jak přijde. Zejména starší generace. Tím se ale dostáváme k jednomu obrovskému problému generace současné. S povzdechem musím konstatovat, že my, kteří často přicházíme nezištně, s potřebou pomoci, zaseli jsme semena zhouby. Vnímaví mladší Afričané nás totiž moc dobře vidí. A nejen tím, že svou syrovátkovou kůží svítíme do dálky. Přinášíme si přístroje, oblečení, jídlo, zdraví, dostatek. A ukazujeme jim kde bydlíme, jaký je svět za jejich hranicemi. Snažíme se jim dát jinou perspektivu. Ale jen jeden z milionu si sbalí kufry a půjde studovat do zahraničí, jen jeden tisíce nechá za sebou rodinu a půjde na vysokou do velkého města, kde najde dobrou práci a jen jeden ze sta doopravdy dokončí alespoň základní vzdělání. A tak přijde beznaděj, nesplněné sny a představa toho co všechno jim v životě chybí. Zde pak nastupuje svou zhoubnou úlohu přítel alkohol. V Tanzanii je levný, doma si ho může udělat kdokoli. Spousta srdcí je pak utopena v alkoholovém oparu.

Je nebezpečné přijet do Afriky neznalý a plný ideálu jak změníte svět. Většinou to jen změní vás. A je to dokonalý zážitek, ale buďme opatrní. Ať už jsme těmi, kteří posílají peníze, nebo těmi kdo se vrhají do divokých krajin osobně. Buďme opatrní a modleme se, ať se z dobrých úmyslů nestanou semena zkázy.

Oni a Vy

ONI

Když jsem nasedla do letadla, které mě mělo zanést na míle daleko od těch, na které spoléhám, miluju, ctím a vytvářejí můj svět, jednou z věcí, které jsem se děsila, že na všechny věci, které příjdou budu sama. Ale přesný opak se stal skutečností. Na cestách jsem potkala lidi, kteří začali mírně, ale přece důrazně měnit mé mnohé zažité názory, pohledy na věci, city. Potkala jsem uzavřené samotáře, hledající v rozpálené Africe odvahu, potkala jsem ty, kteří svůj život zasvětili zlepšování života druhých. Lidé hledající lásku, dávající lásku, ty, kteří pochopili a chtějí být pochopení. Jejich kroky jsou zapsány do hlíny a možná je prach už dávno zavál, tak jako ty moje. Ale moje vzpomínky na mě zůstávají silné, a jejich tváře jsou všude kolem. Potkala jsem je jen na krátko, s každým prožila kousek dobrodružství ,a třebaže už je možná nikdy neuvidím, jsem neskutečně vděčná, že existují a dělají tuhle zemi bohatší a rozmanitější.

Marit

Byl to můj první den. Unavená, zaprášená a nemocná dojela jsem na druhý konec světa a byla jsem sama. Když jsem si opláchla obličej, měla jsem jít do kuchyně pro něco k jídlu. A tak jsem jí potkala. Seděla a četla. Přikrytá barevnou africkou látkou jako by jí byla ukrutná zima. Na první pohled sympatická, obyčejná holka. Vypadala tak jistě, tak sebevědomě. Jako by tady byla už měsíce. Daly jsme se do řeči a já zjistila, že přijela teprve včera. Cílila jsem se s ní okamžitě uvolněně a toho večera jsme si povídaly dlouho do noci. Od té doby jsme byly dvojka. S ní jsem poprvé šla do města, koupila a ochutnala první mango a Marit byla se mnou. Byla se mnou poprvé v Dongobeshi. Byla tam, když jsem pomohla na svět přivést první africké miminko a byla tam, když mi první zemřelo v rukou. Moje milá Marit. Tichá a nenápadná, ale od podlahy veselá a ulítlá. Jen jste si museli najít čas a počkat na to co se skrývalo uvnitř. Pracovala na CCU (péče o odložené, nechtěné a osiřelé děti) a přestože vyměňovat plenky nebyla pro ní zrovna procházka kvetoucí zahradou, pracovala neúnavně a obětavě. Byla mým prvním, ale ne posledním člověkem, kterého jsem si zamilovala na své pouti Tanzanii.

Martin

Jsem si jistá, že až se vrátím domů, budete se mě ptát na Dongobesh. Slyšeli jste už toho hodně, víte, že to místo miluju, že je pro mě jako oázou, kde pokaždé načerpám nové síly, kde jsou lidé mě tolik milí, že jen při pomyšlení na sbohem se mi stáhne žaludek v bolestivé křeči. A já vám budu chtít povědět všechno. Jenže jak? Můžu vám říct, jak děti vypadají a jak se mají, ale jak vám mám popsat pocit mnoha ulepených ruček, zvědavě zkoumající blond vlasy, nebo špinavé pusinky na tvář? Můžu vám také říct, jak jsem potkala ředitele místní školy. Jak jsem poznala jeho zodpovědnost, rozvahu ale také milující srdce a otevřenost pro ty nejmenší. Ale jak vám mám popsat jaké to je, sedět v polorozpadlé chatrči, poslouchat příběhy jak ve spánku děti hryžou krysy a jak je těžké sehnat jídlo pro celou rodinu, a pak se podívat na Martina a vidět nakrčené obočí a zvláštní světlo v jeho očích. Takový výraz by pohnul s kdekým. Člověk by si myslel, že rodilý Tanzanec,s léty praxe je ostříleným veteránem na poli pomoci v chudobě a bídě. Ale já si vzpomínám na okamžik, kde můj respekt k tomuto muži dosáhl vrcholu. Bylo už pozdě, když přišla matka s pěti dětmi do školy. Prosila o nějaké jídlo a tak toho Martin využil a požádal mě, abychom udělali fotky pro náš projekt. Když jsem myslela, že je práce u konce, naklonil se ke mě a pošeptal, zda se k nim můžu připojit a odvézt rodinu domů. Jeli jsme po udusané, měsícem ozářené cestě a dojeli k malému zděnému domu. Zvláštní bylo, že měl troje dveří. Brzo jsme se dozvěděli, že je to pouze nájemný dům, každá rodina jeden pokojíček. Byla to místnůstka o velikosti přístěnku na košťata. A kromě ohniště uprostřed tam nebylo zhola nic. Jen hliněná podlaha a nějaké staré kusy oblečení válející se v koutě. Pět dětí a matka, namačkaní na podlaze, ukládající se ke spánku, a protože tam nebylo žádné světlo, svítili jsme jim mobilem, dokud si nelehli. Cesta zpátky byla tichá, a když jsem se podívala na Martina, plakal. Po pár minutách mi řekl, že tahle matka už několikrát byla ve škole, prosit o jídlo, a mama Michael, žena Martinova, dala jí najíst i něco pro děti, ale to bylo vše. Až teď si uvědomil, jak velká je jejich bída. Podíval se na mě a s povzdechem poznamenal, že se musíme modlit, abychom jim dokázali pomoci.

Někdy je vážit si sám sebe těžké, těžší vážit si někoho koho znáte dlouho a nejtěžší opravdu si vážit někoho koho jste sotva poznali. Ale já cítím víc než to k řediteli malé školy v malinké vesnici Dongobesh. Jeho skutky a postoj srdce hovoří jasnou řečí. Je oddaný dětem a tomu co dělá. Není těžké ho mít rád, není ani trochu těžké ho ctít. Je to muž, který tvrdou a poctivou dřinou vybudoval místo plné nadějí.

Na kamenné schody kostela přinesl vítr barevný list. Srdce mi zabušilo a na chvíli přestalo bít. Vzpomněla jsem si na zlaté listí zaváté k domu od nedalekého stromu. Martin ho zvedl a podíval se na mě. Letos bude sucho, bude těžké uživit naše děti, řekl. Bůh na vás nezapomene, odpověděla jsem. A věřím tomu! Protože při pohledu na tohoto muže, věřím, že všechno je možné.

Mama Michael

Žena po porodu prvního syna ztrácí kus své identity a lidé začínají zapomínat na to jak zní její jméno. Od té chvíle jí nikdo neřekne jinak než Matka toho a toho (podle jména syna). Stejně je to i s Martinovou ženou. Je nenápadná. Tichá a pokorná. Jako svíce, stojící klidně v koutě a osvětlující mnohdy potemnělý pokoj. Milující náruč mámy. Mizí v ní nejen vlastní děti, ale také ty, které už nikoho jiného nemají. Martin je mocný muž, naplněný Duchem Božím, ale bez své ženy by byl jen poloviční. To ona chystá jídlo, hladí ho po tváři a každý den ho obléká do čisté košile. Nikdy si s námi nesedne k jídlu, třebaže je pozvaná, třebaže ji manžel pobízí. Umyje nám ruce a nachystá co nejlepšího zrovna má a pak odchází. V obličeji kmenové jizvy, ale na duši jizvy lásky. Ona je ohněm domu, silou, která žene muže dál. Povzbuzením v beznaději. A když obejme mě, jako by mě objala moje vlastní máma. Mám já to ale štěstí, můj život je přeplněn ženami, od kterých se můžu jen učit. Kéž bych to dokázala.

Nina a Kajsz

Dvě kamarádky, každá tolik jiná, ale obě s dobrým srdcem, humorem, rytmem v těle. Když ony přijely, všichni ti, které jsem znala předtím, odjížděli. Bylo to přelomové období. Čas tady je jiný než doma. Jeden den může změnit život víc než několik let doma, a naopak mnoho měsíců se může jevit jako krátká procházka. A vztahy, které se vytvoří tady, jsou jaksi znásobeny společnými prožitky. Budou mi chybět. Posezení u ohně, opékaní chleba na klacku, ranní kávu a odpolední čaj, smlouvání na trhu a výstup na horu Harar, pohled na kousek ráje. To všechno jsou ony, to všechno je Afrika. To všechno je malé místo někde v mé srdeční krajině, erbu mého žití.

Alexandr

Pokaždé když, vejde tento mladý muž do místnosti započne candrbál. Máte těžký den, jste naštvaní, unavení, znudění? Hlouposti! Život je dar a je třeba ho využít, každou chvíli! Kejklíř co často skrývá bolest a frustraci jen proto, že věří ve smích. Na zamračené nebe je třeba přivolat pokaždé vichr, aby mračna odnesl do nicoty. Klaun co za bláznivinami ukryl starost o lidi, o životy, o budoucnost. Hoch, co si odmítá přestat hrát, malý chlapec v těle muže. Tolik mě toho naučil. Jak se dívat a vidět, orly na obloze a východy slunce, jak hledat a nalézt, jak prosit a dostávat. Když jsem odjížděla, někde hluboko jsem cítila, že je to naposledy. Naposledy kdy vidím neposedné, uličnické oči a bezstarostný úsměv. Bez některých lidí si život nedovedu představit. Většinou jsou už v mém životě dlouho a museli jsme vybojovat mnohé bitvy, ale Alex k nim nepatří. Těch pár měsíců, která jsme spolu prožili na Africké vsi, byly nabité a neobyčejné. A nikdy nezapomenu na to jak miloval lidi a dělal jim radost kudy chodil, ale nebudu doma ležet na posteli a truchlit pro rozdělení cest. Jsem šťastná, že jsem ho potkala a on mě přesvědčil, že jsou ještě na světě lidé, kteří smíchem opravdu léčí. Lékař a klaun, kéž by jich bylo v nemocnicích celého světa více.

Je jich spousta. Tolik lidí, tolik srdcí. Tolik pocitů. V Africe a hlavně tady doma. Jednou to všechno vyletí komínem a bude započata další cesta. Doufám, že na té cestě budeme spolu vy moje ztracené i nalezené kousky skládající mozaiku života.  

DOMOV

Návraty..ach ty návraty. Jsem doma něco málo přes týden a vyrovnávám se s kulturním šokem, rozmanitou stravou a vítáním. Mám toho každopádně v šuplíku ještě několik..několik příběhů, které se nemůžou nevyprávět, několik vzpomínek na které nelze nevzpomínat. Takže vydržte, Afrika ještě z daleka nekončí!!

STARONOVÉ OBUTÍ

Když mě vyrobili, byla jsem krásná. Moje kůže byla měkká a hladká. Naleštěná jsem byla tím nejlepším globinem. Když mě přinesli do obchodu  věděla jsem, že mě čeká něco velkého. Postavili mě do horní police, hned vedle okna a já mohla házet prasátka na boty, co stály na druhé straně krámu. Bylo to krásné období. Plné očekávání a příprav na to co se stane v následujících dnech, měsících či letech. Byla jsem zvědavá na toho komu, se zalíbím, kdo bude ochotný přibrat mě do svého života. Kdo jen to bude?

Přišla do obchodu v páteční podvečer. Slunce už zapadalo za komíny místní továrny a staromódní zvonek dveří cinknul jen chvíli před tím, než hodiny nad kasou dotikaly k zavírací době. Prodavačka se jen ušklíbla coby v křečovitém náznaku vřelého úsměvu. Když si mě zkoušela, z celého srdce jsem si přála, abych jí padla. Už bylo na čase vyrazit do světa, byla jsem připravená. Ale přišlo pouhé zklamání. Položila mě zpátky do regálu a beze slova odešla. Odešla. Trvalo to dva dny a byla zpátky. Šla přímo ke mně, dali mě do krabice a vzala si mě domů.

Byl to docela fajn život. Ta holka byla trochu líná, takže mé podrážky zůstaly neporušené. Také byla dost nepořádná a moc si nevážila svých věcí a tak se moje naleštěná kůže často koupala v prachu. Milovala nákupy a tak jsme byly v mnohých obchodech, kde v nákupním košíku končily hromady věcí, které ani zdaleka nepotřebovala. Měla zábavného dědečka a moudrou maminku, skvělou a tak trochu trhlou nejlepší kamarádku. A když byla smutná a jedla čokoládu, někdy drobečky dopadly až ke mně, a i když jsem nemohla ochutnat, milovala jsem tu vůni. Takže ať byla moje paní jakákoli, byla s ní docela legrace a měla jsem pohodový a nenáročný život. Ale každé listí jednou ze stromu opadne a tak jsem se ani nenadála a musela jsem se vydat na další cestu. Na tu nejdobrodružnější a taky tu úplně poslední cestu.

Když mě moje paní neobula několik měsíců, strčila mě máma do tašky a nesla do neznáma.  Měla jsem strach, ano pořádný, ale to mi tolik nevadilo. Mít strach není ostuda, ostudou je, když necháme, aby ovládal náš život. Dostala jsem se na místo, kde bylo spousta bot, jako jsem já. Starých, napůl prošoupaných, tkaničky už dávno ztratily barvy a naše kůže rozhodně žádné prasátka naházela. Ale byla to zábava. Byly jsme spolu, každá měla nějaký příběh, něco čemu jsme se mohly zasmát nebo si povzdechnout.  Cesta trvala dlouho, ale nám čas ubíhal, tak jak jen čas běží, když se čeká na nový začátek. ¨

Tam kde jsme se dostaly, to bylo zvláštní. Horké slunce spalovalo trávu, takže byla zlatá jako klasy obilí tam u nás doma. Červený prach se zvedal v obrovských závojích kolem kol auta a pronikal do škvír ve dveřích a tak jsme hodně rychle byly všechny zaprášené jako knihy na polici člověka, který nenávidí čtení. Tržiště bylo hodně rušné, všechny zvuky, vůně a barvy se smísily v jeden velký kolotoč a já nevěděla, čí jsem. Dali mě do lavoru a drhli a drhli a drhli. A tak moje kůže zase zářila, podrážky byly čisté tak, jako bych se nikdy nedotkla země, a i když trochu odřená a pochroumaná, byla jsem vystavená na nároží v jedné malé Africké vesnici a bylo to velké dobrodružství. Dívka, co si mě koupila za pár penízů, byla tak jiná. Chodila, běhala, jezdila na kole a seděla jen, když se na zem snesla tma a ona už na cestu neviděla. Chodila do školy, na pole, pro vodu, pro mléko k sousedce, a když nechodila tak vařila, uklízela a starala se o bratry a sestry. Byla to hodně velká rodina. Tentokrát se život z peříčka stal železným bičem. Pro zhýčkanou botu jako jsem já to bylo ze začátku hodně těžké, ale zvykla jsem si. A ze zvyku se stala náklonnost a z náklonnosti láska. Byl to život jednoduchý, bez hezkých nablýskaných věcí, bez voňavých pekáren a smradlavých továren. Bylo tam hodně zpěvu, tance, který rozhýbá tělo neuvěřitelným způsobem. No ale taky muži, co se v noci vraceli pod náporem alkoholických dryáků a poznamenáni cizí ženou. Ženy, co nosily těžká břemena kilometry kamenných cest a děti, kterým rostly břicha rozhodně ne ze sladkostí a tučné stravy. Inu všude chleba o dvou kůrkách, viďte? Přesto by se dalo říct, že ze mě byla znovu šťastná bota. Velmi šťastná. Do té doby, než se mé podrážky prošoupaly a velký palec se začal klubat ven. A to byla doba, kdy jsem si uvědomila, že je konec. Doba, kdy jsem zůstala sama a opuštěná někde na silnici mezi dvěma vesnicemi. Když už jsem dělala víc škody, než užitku, zula si mě ebenová dívka a nechala mě ležet tam, kde jsme zrovna byly. A tak jsem tam zůstala ležet, sama, nepotřebná. Pršelo, a pak zase pálilo slunce, čas plynul a já tam ležela, pozorovala lidi a mlčela. Mlčela až do skonání mého světa.

Včera jsem byla na návštěvě jedné malé holčičky. Potkala jsem jí tady v nemocnici a všichni jsem si jí tolik zamilovali, že jsem se vypravili s kamarádem nalézt její domov. Byl to další úžasný den, mezi dětmi co si dvě hodiny hrají s nafukovacím balonkem a lidmi, kteří dokážou sedět spolu, v rozhovoru o ničem a vlastně o všem a jen tak si vychutnávat co život dává. A pak jsem ji uviděla. Byla prostě uprostřed cesty, o hodně starší, sedřená a děravá. Moje stará bota. Vypadala smutně, ale přesto jakoby patřila do celkového obrazu krajiny tak neodmyslitelně jako vymalovaná štětcem některého z dávno mrtvých mistrů. Vzpomněla jsem si na sebe, na dívku, která si jednoho odpoledne koupila tuhle botu. Vzpomněla jsem si na to, co mě změnilo a co všechno jsem za posledního půl roku zažila, viděla, cítila i ochutnala. A s posledním pohledem na svojí starou obuv, začala jsem doufat, že změna je alespoň trochu trvalá, a že nezapomenu, jakmile se moje letadlo odlepí od rozpálené Africké země.

„Dum spiro spero“

ABECEDA

R jako rudá. Rudá jako hlína téhle země, tvrdá a krutá, přesto plodná a plná radosti. Země kde divočina ještě pořád existuje, kde lidé žijí tak prostě, že my musíme zapínat televizní obrazovky, abychom aspoň trochu okusili. Země je tady vším, když po ní chodíte, mnohokrát si odřete nohu o kámen, auta končí v příkopech a při deštích je to jako malá apokalypsa. Když v ní pěstujete je jako matka krmící děti, hladové, uplakané a čekající co dostanou. Když stavíte domy, je to země, ze které vznikají cihly, ukryty pro rodiny, generace. Rudá jako peří papouška sedícího na nejvyšší větvi.  Rudá pro krev, prolitou ve válkách, v nemocnicích, pro uzdravení, pro zahynutí. Rudá jako rty šeptající modlitbu do Africké noci.

M jako modrá. Modrá je řeka, která teče pod kopcem, kde stojí nemocnice. Když se rozvodní, lidé se radují, je to požehnání. Jako jezera v národních parcích, plná plameňáků a hrochů schovávajících se pod hladinou jako zloději co nechtějí být nikdy nalezeni. Voda je vodou, voda je vyjádřením pro pocit naděje. Když prší, znamená to mnoho radosti. Voda se spojí se zemí, barvy se smísí a znamená to jednoduše život. Modrá jako obloha. Rozlehlá a proměnlivá, modré jsou i blesky na půlnočním nebi, někdy až nahánějí strach. Modrá jako obal mojí Bible, knížky, které když se držím, zachraňuje mi život, tady nebo kdekoli jinde.

Z je zlatá. Jako srst lvice číhající na kořist, jako barva antilopy krčící se za křovím, sekundy jí dělí od posledního běhu o život. Zlatá jako tráva, spálená od slunce, kryjící všechny dramata odehrávající se uprostřed jednoho ze sedmi divů světa, Ngoro ngoro, a dalších zázraků Božího stvoření. Zlatá jako křížek mojí babičky, houpající se mi na krku minulou středu. Jako by část jí byla se mnou, její moudrost, její dobrota, její laskavost. Kéž bych byla aspoň trochu jako ona. Zlatá pro slunce stoupající každý den nad naše hlavy, spalující bílé kůže a hřející ty, kteří jsou na něj zvyklí. Pro někoho spalující, pro někoho hřející. Slunce, je tak neodmyslitelné, že když přijdou mraky, vzhlížím k obloze s pokrčeným obočím, vytahuju ze skříně mikinu co jsem koupila za pět korun na trhu a zimomřivě se krčím s knihou v křesle. Slunce, které je nezbytné k růstu, zrání, životu. Zlatá!

Š to je šedá. Šedá mi připomíná asfaltovou cestu, která vede pár kilometrů od Arushi k Haydom, těch pár kilometrů na kterých si člověk připadá jako na nejluxusnější dálnici po několika měsících afrických cest. Šedá je palubní deska auta, ve kterém už jsem několikrát překonala sedmihodinovou cestu do nemocnice. Vedle mě se krčí malá holčička a kabelky několika dam sedících za mnou. V zadní řadě někdo vytahuje sáček kvůli nevolnosti. Zastávka nebude. Šedá to jsou ocelové mraky opírající se o šedá skaliska hor na obzoru. Šedivá, tak si někdy připadám já, mezi těmi všemi barvami, mezi životními příběhy, které kdyby někdo zfilmoval, získaly by Oskara možná dva. Šedé jsou barvy uniformních svetrů dětí z Dongobeshe, dětí, které neměly nic a teď si váží i mála a jejich úsměvy léčí samotu a stesk po domově.

 Č je černá. Černé jsou jejich ruce. Ruce konejšící děti, sbírající kávová zrna na rozlehlých plantážích, ruce beroucí oštěpy, luky a šípy aby nasytily rodinu, vesnici. Jako jejich oči, velké a kouzelné. Jako studny, do kterých, když se podíváte hodně zblízka, vidíte kousek srdce, kousek duše, kousek světa. A jste ztracení. A všechno tohle se mísí s bílou. Dlaně jsou bílé, stejně jako ty naše.Děti když se narodí, jsou k nerozeznání od těch, které přicházejí za křiku a nářku a následné radosti u nás doma. Dokonce i vrány jsou tady černobílé. A to mi připomíná, že všechno má dvě strany. Jako každá mince rub a líc, jako se sluncem přichází stín. Nic není tak jak se zdá na první pohled. I když se vám po chvílí zdá, jako že tady žijete půl života, vždycky se najde něco, co vás zastaví a pořádně překvapí.

B jako barevná. Dlouho jsem se snažila přijít na to jak dokonale popsat Afriku a lidi, které jsem tady  potkala. Nikdy jsem nepřišla na nic lepšího než BAREVNÁ. Příroda je plná barev, na každém kroku rozmanitost. Tóny se mísí dohromady a vznikají nové a nové odstíny. Kanga žen jsou pestré a plné všemožných tvarů. Ptáci pyšně natřásají barevné peří a Bůh na nebi kouzlí tolik barev, až se lidé zastavují v práci a na cestách a dlouze se dívají na nebesa. Barevné jsou emoce, které Afrika vyvolává. Slzy jdou ruku v ruce se smíchem, vyčerpání nahrazují nové síly a ty zase brzy docházejí. Naděje a beznaděj patří k sobě a život a smrt jsou dávní přátelé. Barevná, barevná, barevná!                                                                                                      

Zdrhejte!!!

Neskutečná drzost, ani chvíle odpočinku, sotva si trochu natáhnu nohy po nekonečném běhu, už zase abych se zvedal. Nedají mi ani chvíli oddechu. Ale co, stejně je už slunce vysoko a na odpočinek si najdu čas, až se stíny prodlouží a noční ptáci začnou být dravými vládci oblohy. Teď je čas abych běžel, ale musím se dobře rozhodnout kam. Tady na všem záleží. Jediný chybný čin, jediné zaváhání, jediná špatná zatáčka, jediný krok tam, když bych měl jít zpátky a může jít vážně o život. Jsem rád, že dnešní den začínám na dětském oddělení. Je zde většinou klid. Děti jsou miloučké, a ty co jsou moc nemocné, ty se aspoň na mě můžou dívat. Někdo říká, že nejsem zrovna fešák, ale ti maličcí jsou někdy tak slabí, že se spokojí i se mnou a mě to udělá radost. Nejprve se poběžím podívat na mojí kamarádku. Je tady už tak dlouho. Jmenuje se Christina a už jsou jí čtyři roky, ale všichni říkají, že je strašně maličká. Já osobně nevidím nic špatného na tom, když je někdo malý, ale je pravda, že ona má asi sotva pět kilo a to je opravdu málo na takové dítě. Potřebuje hodně jíst, moc se v tom nevyznám, ale asi by neměla vypadat, jak vypadá. Sedím na chvíli na její posteli, ale dneska nemá vůbec chuť si hrát. A jej, přišel její táta, to abych se klidil, ten mě zrovna v lásce nemá. A stejně se něco děje na vedlejší posteli. Proč to děvče sebou tak škube? Tohle nepochopím, to není dobře: „ Halo, halo, pojďte sem někdo! No konečně! Kde jste byla tak dlouho sestro? Ano já vím, nemám tady co dělat, vždyť už jdu.“ Pořád mě odněkud vyhazují a já se tolik snažím. No nic, dneska má službu na očním jeden super Tanzanský doktor. Je hrozně srandovní, a když dělá vtipy, mám chuť lehnout si na záda a třepat do vzduchu nohama jako malé dítě. No však jsem to už i několikrát udělal. Uf, byla to docela dlouhá cesta, ale konečně jsem tady. Nemá zrovna dobrou náladu, přestože je venku tak krásně. Žádné vtipkování ani popichování kolegů..to on asi bude dělat dneska operaci. Na to nesmím chybět. Jsem sice smutný, že si nemůžu obléknout ty roztomilé zelené hávy a ty srandovní věci co si dávají přes díru, kterou jedí, ale i tak to stojí za to. Na operačním stole leží starý pán. Nevidí. Už několik let. Nikdy neviděl své vnuky, skoro nevychází z domu, protože cesta je nebezpečná. Trochu se bojí, bere tu bílou sestřičku za ruku a pevně jí tiskne. Něco křičí, zdá se, že mu nezabrala anestezie a tak cítí bolest, ale napravují to a už jdou na to. Je to nejpreciznější práce jakou jsem kdy viděl. Neuvěřitelné, za chvíli už z oka vytahují hnědě zabarvenou čočku a vyměňují jí za novou, průzračnou jako ta slza co včera ležela na podlaze. A je to u konce. A zítra, vážení, zítra už bude vidět! Nejprve jen rozmazané obrazy, záblesky světla, ale nebude trvat dlouho a už se podívá na svět kolem ve všech jeho barvách. Jaký to zázrak, z nevidomého slepce je zase vidoucí muž. Kolik radosti mu to ještě přinese....oooouuuu...ach ne, to bylo o fous, vlastně bych tam ani neměl být, ale co nadělám když je tady všechno tak zajímavé, skoro jsem si to odskákal, ale uklidil jsem se ještě včas. A teď už moje poslední a nejoblíbenější zastávka. Je tam pěkně teploučko a miminka krásně voní. Tak rád bych se k nim zachumlal pod peřinku a zdřímnul si. Ale to raději neudělám. Dneska je tady tichoučko, děti jsou v pořádku, a přestože se narodili předčasně, daří se jim dobře. Taková pohoda, dýchají pravidelně a každý dech znamená kousek života, kousek naděje. Chce se mi prostě sedět a jen tak na mě nehybně zírat. Mohl bych tady být celé hodiny. Co je to? Hluk, shon? Narodilo se další a má namále. Doktoři dělají, co mohou. Je tady trochu přelidněno, měl bych se někam rychle zdejchnout, ale jak, tolik nohou, tolik nebezpečí, ale takhle být nemůžu, visím tady jako nějaký netopýr, už se dlouho neudržím, a když spadnu, přistanu přímo na nejbližším miminku. Co když se lekne, co když mě spolkne? Nohy, nehody, běžím!  Ještě kousek, kousíček, ještě ohlednutí, drž se drobečku, bojuj, já už jsem skoro venkuuuu...KŘUP!!!

Snažil se být statečný děti, snažil se nepřekážet, život za život. Tak by to řekl váš taťka. Miloval když se mohl jen tak potloukat po nemocnici a sledovat život, který se tady odehrává. Bylo to jeho celoživotní přání žít v nemocnici. Říkal, že nikde jinde to takové není. Ale nikde jinde to taky není tak nebezpečné, ale on vždycky říkal, že to stojí za to a život bez boje, bez riskování, bez nebezpečí, takový život nestojí za nic. Pšššt...slyším kroky, schovejte se, světlo, zdrhejtéééé...

....sestra v pokoji rozsvítila a jen koutkem oka zahlédla několik švábů snažících se zalézt do nejtemnějšího kouta. Povzdechla si. Nikdy nekončící boj s těmito nechutnými tvory je jen jedním z každodenních starostí nemocnice Haydom v Tanzánii.